Co když se leden rozjede rychleji než ty?

Leden mezi odhodláním a špagetami
Je půlka ledna.
Vánoce definitivně za námi a před námi pěkná řádka dlouhých zimních večerů.

Zdravou květákovou polévku zase pomalu vytlačují špagety s kečupem.
Předsevzetí být trpělivější Ti vydrželo přesně do prvního ranního odchodu do školky.


(Zdroj: Pixabay.com)

Otevřeš diář na letošní rok a hned na první stránce na tebe vyskočí slova, která sis
ještě plná vánoční euforie zapsala 31. 12.

„Nový rok, nový začátek. Slovo nejde, neexistuje“.

Chvíli na to nevěřícně zíráš a pak diář naštvaně zaklapneš. S hlubokým povzdechem
a pocitem naprosté marnosti si jdeš uvařit čtvrté kafe a pustit P!nk. „Fuckin' peerfeeect…“
Tak letos zase nic.

A co když ne?
Možná to vůbec nemusí znamenat, že letos zase nic.

Protože, co si budem, ona se všechna ta předsevzetí během vánočního volna
plánují tak nějak líp. Žádná uspěchaná rána, cukroví nám před Silvestrem téměř
leze ušima a čas příjemně plyne.

Jenže s lednem přichází realita. Práce, školka, škola, kroužky, nákupy, deadliny, zima,
únava, protesty dětí kvůli rukavicím… A do toho ti nenápadný hlásek v hlavě našeptává:
„Chtěla jsi být letos trpělivější, tak zatni zuby a snaž se. Slovo nejde, neexistuje.“


(Zdroj: Pixabay.com)

Jak se z motivace stane bič
Víš, myslím, že předsevzetí vůbec nejsou špatná.
Naopak. Jsou důkazem, že nám na něčem záleží.
Že chceme být spokojenější. Klidnější. Zdravější. Víc samy sebou.
A to je přece dobrá zpráva, ne?

Možná si to jen zbytečně komplikujeme tím tlakem, který na sebe vytváříme.
Pocitem, že musíme hned jet naplno. Být stoprocentní.
Musíš. Dělej. Makej. Víc. Líp.

Najednou je to všechno buď a nebo.
„Vynechala jsi ve středu fitko?“ ŠPATNĚ.
„Dala sis dneska o kafe navíc?“ CHYBA.
„Byla jsi odpoledne protivná na děti?“ KONEC.


(Zdroj: Pixabay.com)

A tak se z původně hezké myšlenky stává jen další důvod, proč být na sebe naštvaná.

Neříkám tím, že se nemáme snažit. Každý večer se rozvalit na gauči s hrnkem Granka
a myšlenkou, že jsem na sebe přece hodná. Ne, to vůbec.

Spíš se ptám: co kdybychom zkusily být k sobě aspoň o kousek laskavější?
Nechtěly všechno urvat hned. Dovolily si naslouchat tomu, co skutečně
potřebujeme místo toho, co bychom měly.

Protože když ve čtyři skončíš v práci, letíš pro dítě do školky a pak úplně promrzlá
s třeštící hlavou dorazíš domů, možná zrovna dneska není fitko to pravé. Někomu to
může fungovat skvěle. Ty si ale možná radši rozložíš karimatku v obýváku a v klidu si
zacvičíš pár pozdravů slunci. Nebo si prostě jen sedneš s čajem a budeš chvíli mlčet.

A právě o tom to je.
Každá jsme jiná a každá potřebujeme něco jiného.


Lednová výzva
Teď jsem chytrá, co? Ale přiznám se, taky s tím bojuju.

A tak jsem dostala nápad. Pojďme si dát takovou jemnou, lednovou výzvu.

Zkusme letos začít postupně.
Udržitelně. Malými krůčky.
Neberme leden jako zkoušku, ale jako ladění na změnu.

Využijme tohle tiché zimní období k tomu, abychom se víc naladily samy na sebe.
Naučily se ptát: Co dneska potřebuju?

Protože ono se to kvůli těm špagetám s kečupem občas vážně nezblázní.

A možná si pak letos do svých diářů napíšeme místo výkonových klišé spíš něco ve smyslu:

„Nový rok, nový začátek. Letos se zkusím víc ptát sama sebe, co potřebuju.“

V přírodě je přeci zima taky o zpomalení. O odpočinku. O sbírání energie na jaro.
Tak proč se tím aspoň trochu neinspirovat?

A jestli chceš, můžeš si k tomu vzít na pomoc tohohle papírového parťáka, který tě
jemně povede zpátky k sobě. Tak hodně štěstí v novém roce, Lumikeenko.